Spark 05/2004 str.

ROCKSHOCK 4/2004 str.32, 33, 77, 86

.................................................................................................................................................................................................

Seven + Doro 

Praha, Rock Café, 17. 5. 2002

Lechtivá noční můra nejednoho fanouška a taktéž velký vzor většiny tuzemských „heavy“ pěnic, dodnes půvabná blondýnka Doro Pesch, dorazila k nám do Čech vůbec poprvé. Abyste rozuměli: nejednalo se snad o nějaký přísně utajený koncert, Doro přijela na pozvání instrumentálního tria Seven z Českých Budějovic, aby se stala kmotrou jejich nového alba Entice From Sea. Ale i tak to stálo za to.

Po oficiální – rozuměj pouze pro pozvané novináře a spol. – části křtu byla Doro až do začátku koncertu (se vstupným 90 Kč!) k dispozici přicházejícím fanouškům, velice ochotně se fotila a podepisovala snad na vše, co jí kdo podstrčil; mrzí mě, že jsem si nestihl vyfotit slušně vypracovaný pivní mozol s nápisem „To Franta With Love Doro Pesh!“

Hlavní persona Seven, muž s černou hřívou a hbitými prsty Honza „Kirk“ Běhunek má nejen talent od boha, ale taktéž notnou dávku štěstí – je jen s podivem, že se nezabil při pádu vzad přes zuřivého reportéra plazícího se po pódiu. Jinak se ale celou dobu usmíval, a když se asi v polovině koncertu objevila Doro, jako by i cosi ve vzduchu magicky zajiskřilo. Znovu teklo šampaňské a Seven osmatřicetiletou „metalovou královnu“ doprovodili ve třech skladbách – Kiss Me Like A Cobra z předloňského alba Calling The Wild a ve dvou věcech ještě z éry skupiny Warlock, Burning The Witches a megahitu All We Are. A basista Jiří Kejšar pravil: „Vidíte: konečně zpěvák, který by nám vyhovoval, a ona je tak daleko!“ 

Jiří Rogl Rock – pop: 7/02 (str. 72)

Hodně speciálního hosta a zároveň kmotra nového alba Entice From Sea si na 17. května do pražského Rock Café přizvala budějovická skupina Seven, sdružená kolem fenomenálního kytaristy Jana Běhunka. S touhle jinak čistě instrumentální trojkou si totiž přijede zazpívat několik písniček proslulá blonďatá dračice z Německa Doro (vůbec poprvé se objeví u nás). To muselo být asi drahé… anebo Dorotka Peschová přijede jen za cesťák a véču?

 (Podpis ???) Rock – pop: 5/02 (str. 16)

RECENZE Seven 

Entice From Sea

Styl: progresivní instrumentální rock

Českobudějovická formace SEVEN se už podruhé pod tímto názvem vydala na svoji nelehkou instrumentální cestu. A cíle – získat českého, potažmo evropského posluchače svojí hudbou – bylo i tentokrát dosaženo. Praporek vítězné výpravy tkví hluboko na zónou kyslíkové smrti a my se můžeme nechat strhnout lavinou jejich instrumentální nadílky. Ovšem stejně jako vždy, když za zády chybí pomocný tlak ruky zastřešující vydavatelské firmy, musí muzikant na své pouti za dokonalostí zvuku učinit některé ústupky.

Ale pojďme si nejprve poslechnout výčet kladů, které výprava SEVEN na Matterhorn divákova zájmu přinesla. Minimálně polovina písní obsahuje zajímavé hudební nápady, rytmika šlape jako zběsilá a sólová kytara opět dokazuje, že stradiváriovat se dá i bez houslí. Pochopitelně, vždyť posledně zmiňovaný nástroj svírá Jan „Kirk“ Běhunek počítaný mezi desítku nejlepších evropských kytaristů, stájový hráč firmy Lane a čerstvý adept (čeká na druhé kolo pro něj úspěšně načatého konkurzu( na kytaristu skupiny LIMP BIZKIT. Je podepsán nejen pod rykem své sólice, ale také pod veškerými skladbami mořsky zpěněného nosiče „Entice From Sea“. Není proto divu, že dokonce i rocková divoženka z Německa Doro napevno počítá s jeho účastí na své nové desce. Nicméně ani jeho dva spoluhráči nejsou zdaleka zařaditelní do hráčského průměru. Z jejich výkonu je cítit profesionalita; nasazení, s jakým ztékají minutu za minutou komplikované hudební cesty, je obdivuhodné.

Proč tedy dostává SEVEN v protikladu ke svému názvu čtyři hvězdičky? Jednak jich více než šest na stupnici Sparku nenajdete, jednak šest si jich v instrumentálním rockovém ranku zaslouží stěží Satriani a SEVEN jsou jakýmsi jeho českým klonem. Odečteme-li od toho aranžérskou střídmost, kterou způsobil fakt, že obtížná cesta tří Čechů za instrumentální dokonalostí vylučuje jakoukoli větší finanční i organizátorkou zátěž, jme na čtyřech bodech. Čistou muzikou našlapaných a poctivě dodaných až na výš práh. Stačí se sehnout a pak už jen poslouchat.

Miroslav Konečný, Spark 12/2002 (str. 56)

RECENZE Seven  

Crying World

Čechy jsou známy tím, že se na povrch nedostává příliš komplikovaná hudba, ale spíš to, co lehce zkonzumuje kdejaký člověk vlastníci uši. Takže se nebudeme divit, pokud se SEVEN nijak neprotlačí mezi „pop špičku“, přestože mezi progresivními umělci budou instrumentálním pojmem. Což žádný nehrající nikdy neocení. Tímto již naznačuji, že tato formace, deroucí se hudebně kupředu, se musí poslouchat hodně pozorně a není jednoduché přijít nato, co chtěl vlastně básník říci. V prvních okamžicích to ve vás totiž probudí dojem neměnnosti až nudnosti.

Veliké smeknutí však nastává v okamžiku, když zjistíte, že celou kapelu tvoří jen tři. Basa, kytara, bicí. Vše na maximálně dokonalé instrumentální úrovni (však dokonalý je jen Bůh). Melodická linka zde nestojí na zpěvu, protože ten neexistuje. Což v jistých chvílích vadí, jistě by byl zajímavým zpestřením. O hlavní tónovou strukturu se tedy v době,  kdy byste čekali nějaký průrazný ječák, starají kytarové vyhrávky, přičemž je třeba zmínit, že kytarista Honza Kirk Běhunek je autorem všech skladeb. Snad proto ten dojem konstantnosti, jemuž se za takovýchto podmínek ani nemůžeme divit. Velice důležitou složkou se právě  v dominantních kytarových chvílích stává baskytara, která musí zastávat též úlohu doprovodné kytary, pokud není žádná beglajtově nahraná. To, co provádí, je dost astronomické a pošilhává to až k naprosté šílené slapové destruktivnosti typu PRIMUS. Vzápětí se umí vnořit do křesel „pouhého“ tvrdícího nástroje. Bubeník se pravděpodobně vidí v portnoyovských kopákových virblech, které zvládá dost suverénně, neřku-li bravurně. Vše je založeno na perfektním motoru, který rozhodně nezklame. Skladby mají své kontrapunkty, originální stoptimy a větví se do složitějších nebo doplňujících přítokových struktur, jež se odvozují od základního kmene. Za dynamiku zodpovídá hlavně melodický náůstroj, jenž v pianových pasážích plní roli líbivosti a ve forte zase údernosti.

Jisté oživení vnáší do „jednoperové“ muziky občasné teatrální výlevy, kdy se náhle před songem „Vivid“ z přehrávače line výrok: „Tak teď si dáme písničku, špecielně pro děvčata, takovou něžňoučkou do ouška.“, po němž se o něžnosti rozhodně nedá mluvit. Tomu se však zmiňovaná děvčata na konci padesátivteřinových orgií infantilně smějí. několik orientálních skřeků (nahrávaných pravděpodobně spontánně),  bzučící mouchy ve „Fly Butterfly“, psychedelický syňtákový vítr s deštěm doplněný kytarovým zvukem Harleye v „Sand Sweet“ a rušná americká ulice s vrtulníky v úvodní „Crying World“ – tak si posluchači občas odpočinou od věčných kytarových sól. Skladba „Running“ je právě o tom, jaké to je, když člověk doběhne na pokraj svých sil a poslední tón je opravdu ten nejdelší, znějící z elektrokardiografu. Já ale doufám, že SEVEN na konci svých sil dlouho nebudou

Veronika Radimcová,  Spark  č./ročník ??? (str. 53)

PROGRESIVNÍ instrumentální rockový orgasmus made in ČR

Česko je úrodná země tvrdému rocku zaslíbená. Proto se zákonitě musela zrodit kapela, která odešle zpěváka na cestu bez návratu a pustí se natvrdo do instrumentální muziky.

Hlavním hybatelem je jméno Honzy „Kirka“ Běhunka, označovaného za jednoho z nejlepších evropských kytaristů. Původem z Českých Budějovic, prošel skupinami, které se zapsaly do povědomí Jihočechů jako GEPARD, EXEKUTOR nebo WHITELIGHT. Pod jeho sedmistrunnou taktovkou svého času zpíval i dnešní muzikálovec Petr Kolář. Ta pravá sestava se však utvořila až o mnoho let později spolu se jmény Jiří Kejšar (basa) a Slávek Franc (bubny). Tři hudebníci tvořící pod hlavičkou SEVEN vydali tmavomodré CD Crying World, ve Sparku za něj okamžitě získali úctyhodný počet bodů a začali sklízet publikum v rozmáchlých instrumentálních žních od Budějovic po Prahu. Běhunkova hudba (všechny skladby pocházejí z jeho hlavy) zasáhla nejen kovadliny v ušních závitech mnoha anonymních českých rockových návštěvníků. Běhunek dostal i Miloše „Dodo“ Doležala, který mu neváhal zapůjčit své studia a také ho zařadit na kytarové album určené pro Spojené státy, i Doro Pesch, která skupině pokřtila nové CD „Entice From Sea“ na koncertě v klubu Rock Café.

A jsme v současnosti. Kapela natočila na podporu alba videoklip, zahrála si tři písně s Doro a v čele s „Kirkem“ Běhunkem svírajícím svůj sedmistrunný Ibanez, vyrobený kdysi pro Stevea Vaie, se vydává tam, kam ještě s instrumentální muzikou člověk v Česku nevkročil.

Marek Dobeš, Spark  č./ročník ??? (str. 61)

10 otázek pro Johny B.

Jak vaše skupina vznikla a odkud jste?

Honza Kirk Běhunek (kytara): Jsme z Českých Budějovic a instrumentální hudbouu se zabýváme asi dva roky.

Jirka Kejšar (basa): Honza mě vzal až napodruhý, a to když jsem prodal basu a na všechno se chtěl vyfláknout. Jinak jsem původem pravý Šumavský vlk.

Slávek Franc (bicí): Honza mě oslovil v době, kdy už jsem asi rok a půl nehrál. Pocházím z Č. B.

Co hrajete, jaký hudební styl?

Honza: Hrajeme instrumentuální rock, každý si to nejspíše pojmenuje sám, ale venku se to nazývá „Instrumental progressive rock“. V naší hudbě se mísí styly: jazz, funky, rock, heavy metal, blues, a proto si každý může v naší hudbě najít to, co je mu nejbližší.

Jirka: Hrajem maximální nářez.

Slávek: Nevím.

Čeho chcete dosáhnou?

Honza:  Byli bychom rádi, kdyby posluchači měli stejnou radost a pocit ze hry jako my. (Zatím se to daří).

Jirka: Toho, aby lidi byli z naší muziky maximálně odvázaný.

Co rádi posloucháte?

Honza: Veškerou hudbu mám rád, každý má v sobě určité kouzlo, hlavně vážná (Hayden, Bach, atd.).

Jirka: Odkojenej jsem na starých Hard Rockových kapelách, jako Deep Purple, AC/DC, Judas Priest, Iron Maiden, Led Zappelin, atd. Dneska je mi to takřka jedno, ale tíhnu pořád spíš ke tvrdší hudbě.

Slávek: Van Halen, AC/DC, Pink Floyd.

Jaký je váš největší vzor?

Honza: Největší vzor – to je těžké posuzovat, kdo je lepší nebo mě víc ovlivnil – J. Hendrix,  J.L. Hooker, V. Montgomery, B. Mey, Al Di Meola, Paco Delucia, Mec Laflin, G. Moor, V. Moor, T. Mac Alpine, R. Kotzen, J. Petruci, J. Satriani, K. Hammet, R. Blackmoor, T. Iomi, Z. Wayld, J.E. Lee, R. Rouds, S. Vai, A. Skolnik, J. Becker, J. Beck, P. Gilbert, S. Lyng, G. Lynch, E.V. Halen, P. Metheny, J. Page, Santana, S. Lukather, J. Sykes a mnoho dalších, asi bych neskončil. Zajímalo by mě, jestli se dá říci, kdo je nejlepší a nejvíce mě ovlivnil.

Jirka: Steve Harris.

Slávek: Honza.

Jaký je váš názor na politiku? (Můj – bordel)

Honza: Bez komentáře. (Jako, když se díváš z okna a zrovna nikdo nejde.)

Jirka: Máš pravdu – bordel.

Slávek: Je mi z ní nanic.

Co říkáte na návštěvnost Metal-Rock koncertů?

Honza: Myslím si, že hraje spousta mizernejch kapel, a proto se nedivím, že nemají lidi důvod navštěvovat koncerty. Samozřejmě, že záleží také na majitelích klubů, protože znám některé kluby, které mají stále plno, a když tam potom hraje dobrá kapela, tak je vše O.K., jak pro kapelu, tak pro klub. Je třeba hledat chyby ve firmách, kapelách a ne v lidech.

Jirka: Lidi se odnaučili chodit na živou muziku, někdy se ale není co divit.

Slávek: Myslím, že je u nás příliš kapel na málo lidí.

Co chcete vzkázat našim čtenářům?

Honza: Aby měli co nejméně starostí a co nejvíce pohody. A koncerty, které navštíví, splní to, co od nich očekávají.

Jirka: Stojí za to jít na „Johny Band“.

Slávek: Ať se mají dobře.

Chcete něco změnit na našich novinách? Případně co rádi budete číst v Heavy Worldu?

Honza: Jsem rád, že existují časopisy, které se zabývají nejenom slavnými českými kapelami, ale hlavně kvalitními. A že je možné najít v Čechách supr kapelu, která si může stoupnout na pódium před zahraniční a neudělá nám ostudu. (Viz politici.) Nemyslím tím sebe!

Honza: Zajímavost kapely – používáme super cajky (aparaturu):

Bicí – Sonor Designer, Zildjian Z, Boss

Basa – Ampeg SVT II Pro, 2 krát box Ampeg SVT 810E, Hamer basa, efekty – Boss, Phonic duo.

Kytara – Mesa Boogie – Triaxis, 2 krát 90, efekty – Boss, Rocktrom, Dunlop,

kytara – 7mi strunný Ibanez, 2 nebo 4 boxy Marshall.

(podpis ???) Heavy World 5/99